close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kdo jsem?

12. září 2012 v 0:33 |  Kdo jsem?
Zdravím všechny návštěvníky tohoto blogu!

Začneme tím, že vám napíšu nějaké klíčové informace o sobě.

Jmenuji se Kačka a narodila jsem se před dvaceti lety ve znamení býka.
V internetovém světě vystupuji pod přezdívkou
Tara Dorizp, ač svou identitu neutajuji.

Na základní škole jsem navštěvovala spousty kroužků. Hrála jsem v dramaťáku, na flétnu, tancovala, dělala moderní gymnastiku.

Vystudovala jsem střední školu - obor sociální péče.
Tu jsem již před rokem ukončila maturitou.

Mezi mé zájmy patří tvůrčí činnost (především šperkaření), fotografování, sběratelství (sbírám autogramy a hračky z Kinder vajíčka).

Mám velmi ráda zvířata. Měla jsem dva křečky, rybičky, papoušky. Momentálně vlastním již třetího králíka, dva psy (jezevčíka a border kolii) a dva africké šneky. Díky své lásce ke zvířatům jsem se už na základní škole stala vegetariánkou. Věnuji se dobrovolnické činnosti - konkrétně pomoci opuštěným psům přes internet. Se svou borderkou Stacy se připravujeme na "kariéru" v psích sportech. Trénujeme dog dancing a obedience.
Do budoucna plánujeme mimo jiné i agility.

Nemohla bych žít bez svých přátel a hudby. Nemám nějak výrazně oblíbený styl, poslouchám od každého něco. Až si každý ťuká na čelo. Mezi mé oblíbené patří vyjma RHCP Tomáš Klus, Animé, Chinaski, Robbie Williams, Daniel Landa, Nirvana, Linkin Park, Celine Dion nebo různé muzikály.

V blogování nejsem žádný nováček. Své první stránky (které byly dokonce věnované Red Hot Chili Peppers) jsem založila cca před 6 lety. Stránky doposud existují, ale není to nic, s čím bych se mohla chlubit. :) Po vystřídání několika adres jsem se usídlila na mém osobním blogu, kde najdete mé deníčky, fotografie, reportáže z koncertů a mnoho dalšího. Blog byl začátkem června letošního roku zařazen do Autorského klubu, což považuji za svůj osobní úspěch.

Mezi mé zlozvyky patří cigarety, potřeba mít vždy poslední slovo a maniodepresivní povaha.


Proč Red Hot Chili Peppers?

Netuším, kdy se mi do podvědomí Redhoti dostali. Bylo to ale určitě už na prvním stupni základní školy. Vím, že jedna z prvních věcí, kterou jsem od nich znala byl videoklip k písničce Fortune faded.

V 7. třídě jsme s několika spolužáky prožívali jeden z prvních dýchánků, kde se objevil alkohol. I když jsem v tu dobu měla k podobným věcem odstup a neměla potřebu prolévat své 13leté hrdlo vodkou, zúčastnila jsem se. V hlavě mi dlouho zněla jedna písnička, která byla puštěná nejmíň 10x... Ano, byl to Otherside. Přes prázdniny jsem se o RHCP začala zajímat. K Vánocům jsem dostala jejich CD Californication.

A už to začalo. Záhy na to jsem dostala knihu Scar Tissue, jejich plakáty mi visely nad postelí a já zbožně obdivovala Anthonyho Kiedise.

V roce 2006 nás RHCP poctili svou návštěvou. Byl můj sen se na jejich koncert dostal. Bylo mi čerstvých 14 a protože pocházím z Prahy, měla jsem i souhlas rodičů. Jediný problém byl, že jsem neměla s kým na koncert jít. Moje, tehdy nejlepší kamarádka, už lístky měla, ale na stání. Díky mému kolapsu mi rodiče stání u pódia nedovolili. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že svou oblíbenou kapelu neuvidím. Nesla jsem to opravdu těžko, protože v tu dobu jsem pro ně dýchala. Anthony byl můj životní vzor. Dokonce jsem se obarvila na tmavo a nechala si vlasy sestříhat podobně jako on. (Ostatně, tento sestřih mi zůstal dodnes).

Asi týden před koncertem, který se konal v pražské Sazka areně, jsem potkala na jedné školní akci slečnu z vyššího ročníku. Oznámila mi, že má dva lístky na sezení a je ochotna je vyměnit za ten jeden, co má moje kamarádka na stání, aby mohla na koncert jít se svými spolužáky. Kamarádka dlouho váhala, věděla, jak moc bych chtěla jít. Nakonec výměna proběhla a já měla tu čest se koncertu zúčastnit. Doteď si pamatuji ten pocti, kdy jsem seděla v pokoji na zemi a se zasněným výrazem na lístek koukala...

Koncert jsem si moc užila. Pro mě to bylo něco nezapomenutelného, ačkoliv si vybavuji, že to ozvučení nebylo nic moc.

Čas šel dál... Přešla jsem na střední školu a objevila spousty jiných hudebníků. Navíc byli z ČR, takže jezdit po jejich koncertech bylo reálnější. Redhoty jsem prakticky přestala poslouchat, i když jsem je stále považovala za svoje oblíbence.

Vše se mi začalo vracet před Vánoci loňského roku. Na ebay jsem objevila jejich podepsanou fotografii a nic jiného jsem si od Ježíška nepřála. A pak se to stalo. Redhoti oznámili termín svého dalšího koncertu v ČR. Strašně jsem na ně chtěla jít... Přítel dokonce dva lístky zarezervoval, ale překazilo nám to stěhování. V tu chvíli jsme peníze potřebovali na úplně jiné věci, než jsou lístky... Nemohla jsem se smířit, že svou milovanou kapelu neuvidím...

Asi 14 dní před samotným koncertem jsem se rozhodla lístky vyhrát. Byla jsem odhodlaná a několik dní jsem strávila hledáním všelijakých soutěží... Snažila jsem se dovolat do Evropy dvě, vymýšelala originální odpovědi a doufala ve štěstí při slosování. Když už zbývala jen jedna naděje a soutěž stále nebyla vyhlášená, smířila jsem se s tím, že se na ně nedostanu. Bylo mi z toho smutno, přiznám se, že jako malé dítě jsem to několikrát obrečela.

Ve středu 22. srpna jsem jen tak automaticky klikla na aplikaci na Facebooku, kde ještě neproběhlo vyhlášení. Zůstala jsem jak opařená. Ano, bylo tam moje jméno. V pátek jsem si pro lístky jela. Opět ten pocit, kdy jsem jen potutelně zírala a nemohla tomu věřit. Na pondělí jsem se těšila jak malé děti na Štědrý den.

Místa jsme si vybojovali v první řadě (na normální ploše), takže jsme byli od pódia poměrně kousek. Několika hodinové čekání bylo úmorné, ale krátce po osmé večer jsem se konečně dočkala! Ti 4 chlapíci, kteří skrze hudbu zpříjemňují můj život se objevili jen takový kousek ode mě. I když některé kritiky byly opravdu kritické, já si koncert velmi užila.

Od té doby prakticky odmítám poslouchat cokoliv jiného. Redhoti mě nadupali svou energií. Díky ním se pomalu ale jistě zlepšuji v angličtině a celkově v sobě nacházím spousty sil do normálního života.

Takže, proto! :)

Mám ráda jejich tvorbu zhruba od alba Californication. Přiznám se, že jejich předchozí alba mě příliš neoslovila. Mezi mé nejoblíbenější písničky patří: Otherside, Universally speaking, Hey oh, Wet sand, Factory of fait, Police station a Fortune faded. Dlouhou dobu jsem považovala Johna Fruscianteho za mého nejoblíbenějšího člena, proto jsem velmi těžce nesla jeho odchod z kapely. Momentálně nedovedu říct, koho mám nejradši. Anthony je mi velmi blízký svým životním stylem. Stejně tak jako on (neovlivnil mě) jsem vegetariánka (i když, podle posledních informací se stal veganem) a mám ráda zvířata (rhodéský ridgeback patří mezi má nejoblíbenější plemena). Přiznám se, že jako muž se mi neskutečně líbí, i když bych mu nejraději oholila toho hroznýho kníra. :) Flea je neskutečně zábavný, komunikativní živel. Líbí se mi energie, která z něj jde. Chada vnímám jako neskutečného borce. Josh mi připadá hrozně nesmělý, až roztomilý. Je to fešák, ale co se týče hry na kytaru, vždy budu více uznávat mou srdcovku Johna. Věřím, že po lidské stránce jsou to úžasní lidé a mým snem je s nimi jednou zajít na pivo. Strašně ráda bych je poznala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama